Chuck Norris – Byl jsem velice blízko smrti
Jednou jsem v recenzi na Norrisovu klasickou filmovou sérii Ztracen v akci napsal, že jeho filmy k nám byly za komančů potajmu dováženy jako jakýsi protijed komunistického stylu kultury.
Proto se pro mě stala pražská návštěva Chucka Norrise událostí bezmála srovnatelnou s krátkým pobytem Arnolda Schwarzeneggera. Přestože přiletěl z Texasu, kde v té době panovala tropická vedra, nedal na sobě znát ani nejmenší únavu, nebo vysílení. Hned na začátku si hodil nenuceně nohy na stůl a v přátelsky profesionální atmosféře pečlivě a podrobně odpovídal na všechny otázky.
Váš seriál Walker, Texas Ranger je vysílán i u nás. Jak se vám, filmovému herci, pracuje pro televizi?
Musím říci, že jsem měl s tímto seriálem skutečně štěstí, protože dosáhl v Americe velkého úspěchu. Když jsem s Walkerem před čtyřmi lety začínal, tak jsem samozřejmě dělal vše pro to, aby měl co největší úspěch. Nečekal jsem ale, že se mu u diváků povede tak dobře. Zvlášť když měl na začátku znevýhodněnou pozici tím, že ho dávali v sobotu večer. To je ve Spojených Státech pro TV seriály velmi nepříznivá doba. Trvalo nám asi dva a půl roku, než se nám podařilo přitáhnout diváctvo. A v poslední době jsme mezi dvaceti, možná deseti nejoblíbenějšími programy v Americe. Dělat seriál je velmi náročné na čas. Dá se říci, že deset a půl měsíce v roce trávím natáčením pro televizi. Když jde o normální film, tak musím pracovat osm týdnů na to, aby vznikl jeden a půl hodinový celovečerák. Oproti tomu televize přichází v podstatě každých sedm dní s novým hodinovým programem. Takže je to všechno daleko obtížnější.
V čem vidíte výhody televizního seriálu oproti filmu?
Když se na to podívám prakticky, mohu říci, že televizním programem se dá ovlivnit mnohem více lidí, než hraným filmem. Uvedu příklad. V Americe byla nová droga: dostala přezdívku znásilnění za bílého dne. Používá se tak, že ji dáte ženě do nápoje a potom ji můžete klidně znásilnit. Ona si to nebude pamatovat. Skupina v Texasu mě o této droze informovala, protože tam byla spousta případů znásilnění, po kterých si ženy nic nepamatovaly. Nikdo tudíž nevěděl, jak se ve skutečnosti všechno odehrálo a trvalo dlouho, než se vše podařilo vyšetřit a drogu odhalit. Tak jsem udělal jeden díl svého seriálu, ve kterém jsem informoval o tom, jak tato droga funguje. V důsledku toho jsem dostal od policejního ředitele z východního pobřeží dopis, že mají spoustu případů znásilnění, u kterých nebylo možné zjistit pachatele. Když ale uviděli ten příběh, ve kterém se o něčem podobném hovoří, tak si to spojili a zjistili, že jde u nich o tutéž drogu a jak funguje. Díky pomoci mého seriálu se jim vlastně podařilo jejich problémy s tímto druhem kriminality jednodušeji vyřešit. Jiný díl se třeba zabýval případy lidí, kteří měli závislost na hrách. Pod vlivem svých vrstevníků je začali hrát také a pak už nedokázali přestat. Já jsem jim ukázal, že jsou cesty, jak se toho návyku zbavit.
K vašim největším úspěchům patří série filmů Ztracen v akci...
Když mám mluvit o své filmové sérii Ztracen v akci, musím říci, že jsem ve Vietnamu ztratil bratra a proto se mě vietnamská válka dotýkala velmi osobně. Také jsem hodně slyšel o dětech, jejichž otcové nebo bratři se ztratili ve Vietnamu. To byl jeden z důvodů, proč jsem natočil filmy Ztracen v akci. Jak jistě víte, byly tři. V jednom jsem hrál válečného zajatce, ve druhém jsem válečné zajatce zachraňoval a jeden o dětech, které zůstaly po amerických vojácích ve Vietnamu. Natáčel jsem to na Filipínách. Ve filmu jsme nechali hrát děti ze skutečného sirotčince, který tam zanechali američtí vojáci. Ty děti odvedly ve filmu velmi dobrou práci.
Která z vašich dvou kariér byla nebezpečnější: šampiona v bojových uměních nebo herce v akčních filmech?
Musím říci, že jsem byl rozhodně mnohem vícekrát poraněn při své filmové kariéře. Protože já si dělám většinu nebezpečných scén sám a nepoužívám na ně kaskadéry. A to i několikrát za sebou při přetáčení jednotlivých záběrů.
V Delta Force 2 je vidět, že se až na poslední chvíli vyhnete raketě, která letí přímo na vás.
Ano to je pravda. Málem jsem to tenkrát schytal do obličeje. Simulovali jsme velkou bitvu. Ta raketa byla přivázaná, aby letěla jen tak, jak jsme chtěli. Já jsem tam vběhl a střílel. Běžím a střílím a v tom zápalu boje jsem se místo doleva, jak bylo dohodnuta rozeběhl doprava. Až jsem uviděl tu raketu, jak mi letí na hlavu, tak jsem na poslední chvíli uhnul. Když se natáčí takovýhle akcí nabitý film, tak se člověk musí neustále plně soustředit. Byl jsem tehdy velice blízko smrti.
Váš seriál Walker, Texas Ranger je vysílán i u nás. Jak se vám, filmovému herci, pracuje pro televizi?
Musím říci, že jsem měl s tímto seriálem skutečně štěstí, protože dosáhl v Americe velkého úspěchu. Když jsem s Walkerem před čtyřmi lety začínal, tak jsem samozřejmě dělal vše pro to, aby měl co největší úspěch. Nečekal jsem ale, že se mu u diváků povede tak dobře. Zvlášť když měl na začátku znevýhodněnou pozici tím, že ho dávali v sobotu večer. To je ve Spojených Státech pro TV seriály velmi nepříznivá doba. Trvalo nám asi dva a půl roku, než se nám podařilo přitáhnout diváctvo. A v poslední době jsme mezi dvaceti, možná deseti nejoblíbenějšími programy v Americe. Dělat seriál je velmi náročné na čas. Dá se říci, že deset a půl měsíce v roce trávím natáčením pro televizi. Když jde o normální film, tak musím pracovat osm týdnů na to, aby vznikl jeden a půl hodinový celovečerák. Oproti tomu televize přichází v podstatě každých sedm dní s novým hodinovým programem. Takže je to všechno daleko obtížnější.
V čem vidíte výhody televizního seriálu oproti filmu?
Když se na to podívám prakticky, mohu říci, že televizním programem se dá ovlivnit mnohem více lidí, než hraným filmem. Uvedu příklad. V Americe byla nová droga: dostala přezdívku znásilnění za bílého dne. Používá se tak, že ji dáte ženě do nápoje a potom ji můžete klidně znásilnit. Ona si to nebude pamatovat. Skupina v Texasu mě o této droze informovala, protože tam byla spousta případů znásilnění, po kterých si ženy nic nepamatovaly. Nikdo tudíž nevěděl, jak se ve skutečnosti všechno odehrálo a trvalo dlouho, než se vše podařilo vyšetřit a drogu odhalit. Tak jsem udělal jeden díl svého seriálu, ve kterém jsem informoval o tom, jak tato droga funguje. V důsledku toho jsem dostal od policejního ředitele z východního pobřeží dopis, že mají spoustu případů znásilnění, u kterých nebylo možné zjistit pachatele. Když ale uviděli ten příběh, ve kterém se o něčem podobném hovoří, tak si to spojili a zjistili, že jde u nich o tutéž drogu a jak funguje. Díky pomoci mého seriálu se jim vlastně podařilo jejich problémy s tímto druhem kriminality jednodušeji vyřešit. Jiný díl se třeba zabýval případy lidí, kteří měli závislost na hrách. Pod vlivem svých vrstevníků je začali hrát také a pak už nedokázali přestat. Já jsem jim ukázal, že jsou cesty, jak se toho návyku zbavit.
K vašim největším úspěchům patří série filmů Ztracen v akci...
Když mám mluvit o své filmové sérii Ztracen v akci, musím říci, že jsem ve Vietnamu ztratil bratra a proto se mě vietnamská válka dotýkala velmi osobně. Také jsem hodně slyšel o dětech, jejichž otcové nebo bratři se ztratili ve Vietnamu. To byl jeden z důvodů, proč jsem natočil filmy Ztracen v akci. Jak jistě víte, byly tři. V jednom jsem hrál válečného zajatce, ve druhém jsem válečné zajatce zachraňoval a jeden o dětech, které zůstaly po amerických vojácích ve Vietnamu. Natáčel jsem to na Filipínách. Ve filmu jsme nechali hrát děti ze skutečného sirotčince, který tam zanechali američtí vojáci. Ty děti odvedly ve filmu velmi dobrou práci.
Která z vašich dvou kariér byla nebezpečnější: šampiona v bojových uměních nebo herce v akčních filmech?
Musím říci, že jsem byl rozhodně mnohem vícekrát poraněn při své filmové kariéře. Protože já si dělám většinu nebezpečných scén sám a nepoužívám na ně kaskadéry. A to i několikrát za sebou při přetáčení jednotlivých záběrů.
V Delta Force 2 je vidět, že se až na poslední chvíli vyhnete raketě, která letí přímo na vás.
Ano to je pravda. Málem jsem to tenkrát schytal do obličeje. Simulovali jsme velkou bitvu. Ta raketa byla přivázaná, aby letěla jen tak, jak jsme chtěli. Já jsem tam vběhl a střílel. Běžím a střílím a v tom zápalu boje jsem se místo doleva, jak bylo dohodnuta rozeběhl doprava. Až jsem uviděl tu raketu, jak mi letí na hlavu, tak jsem na poslední chvíli uhnul. Když se natáčí takovýhle akcí nabitý film, tak se člověk musí neustále plně soustředit. Byl jsem tehdy velice blízko smrti.
Pošli odkaz na článek
